#HledáníKrásy 4.díl Jak najít sám sebe

Jak se má tvoje duše? 

Články o Hledání krásy jsem začala psát pět týdnů zpět. Když jsem pátrala po té čislovce, měla jsem v hlavě tak tři, čtyři měsíce. Zůstala jsem v šoku - jen pět týdnů? Pět týdnů a začínají se dít divy!

Nevěřila jsem, že to někdy napíšu, ale já jsem tu Krásu našla. Sama v sobě. Je nekonečná a zatím jsem ochutnala jen kousíček. A protože jsem tenhle seriál začala s nějakým záměrem a vlastně i díky tomu šla po té cestě, cítím, že je třeba dokončit toto téma. I když je tentokrát těžké hledat ta správná slova. Poznala jsem, jak moc individuální toto poznání je. Na každého tak bude platit asi něco jiného.

Chtít křičet "Je to přímo tady!"

A když to vidíte, chcete to vykřičet do světa. Že to, co všichni hledají, je tady! Přímo tady, před každým z nás, v každém z nás. Ale nejde to. Nikdo neposlouchá. A pak si uvědomíte, že neposlouchá nikdo proto, že vy sám jste ve stejné bublině jako oni. A tak jako vy chcete něco někomu "vykřičet, pomoct, nasměrovat", tak někdo na vás řve z druhé strany a vy jste hluší.

Jak je tedy vůbec možné něco komukoli "říct" tak, aby doopravdy "slyšel"?

A tak přišlo to, co bylo předvídatelné. Z obrovské tendence a plánů jak říct co nejvíce lidem, že žít jde přeci jinak a vyvést je na to světlo, přišla daleko pokornější myšlenka, že každý si musí pomoct sám a sám pro sebe si najít ta vhodná slova. Lze nabídnout otevřenou náruč a srdce, ale ty kroky už musí každý udělat sám. S tímto vědomím ubylo nadšení "to všem hned říct", protože by slyšel možná nikdo. Naopak být a žít s otevřeným srdcem a čekat kdo a co přijde, se teď zdá daleko praktičtější a úplnější cesta. Přenáší to zoodpovědnost na každého individuálně. Bez subjektivního hodnocení ostatních, protože je to právě můj život a moje duše, která tady teď existuje. Jak se ta duše má?

Transformace za 5 týdnů

Ta cesta nezačala před pěti týdny. Začala před dlouhou dobou, ale to jsem ji ještě nebyla schopná interpretovat. Nikdy jsem nebyla dospělá ani jsem nepřebrala zoodpovědnost sama za svůj život. Všechno se tak nějak dělo. I se všemi depresemi, za které může přeci ten svět kolem. Se všemi úspěchy, kdy se ego napájelo mou energií pořád a pořád dokola (až mu to přestalo vycházet), se všemi nemocemi, u kterých jsem nepřemýšlela nad jakýmkoli spojením krom s paralenem a postelí a se všemi falešnými charaktery, které jsem jako chameleon měnila dle potřeby a dle toho, s kým jsem byla.  Tahle cesta je mimochodem jedna z nejsnadnějších cest k úspěchu v neuvědomělém světě. A zajisté vede do hrobu (tak jako ostatně každá cesta, i ta nejosvícenější). 

Tu přišel takový malý červík. A ten stále hlasitěji našeptával, že to asi nebude ono. Že tudy cesta nevede. Že možná, možná je tady i šance na to být šťastný a spokojený v tomto životě a že by bylo fajn to zkusit najít. Všichni o tom mluví, tak proč to nezkusit. Prý se dá najít království nebeské ve mně...no to je zvláštní, to bych opravdu chtěl najít, ty ne? A pořád pokračoval a pokračoval a stále hlasitěji a hlasitěji. A podle toho, jak moc jsem ho poslouchala nebo neposlouchala, tak pak taková byla moje cesta životem. Mnoho úsměvů, ale taky mnoho slz...mnoho, mnoho.

A byl čas na Krok mimo. Krok někam jinam, v mém případě to byl odchod z dobré práce, která mě naplňovala posledních osm let, vlastně celý můj "dospělí" život.

 

Hledání Krásy od začátku

A tak to vlastně začalo, tenhle seriál. Nejdřv jsme začali poslouchat ten pocit, toho červíka. Ale co s tím? Tak jsme poprvé použili heslo Když nevíš jak, tak to nechej a dělej něco jiného, návod přijde cestou. A místo hlavě jsme se začali věnovat našemu tělu. Možná poprvé v životě jsme se na něj pořádně podívali, pohladili. A začali o něj pečovat. Součástí byla i snaha navrátit se k vodě jako hlavní tekutině. má velmi očistnou moc a bude nás provázet a pomáhat nám. Tím, jak jsme pečovali o své tělo a snažili se z našich žaludků udělat rybník plný vody, jsme přišli na to, že nemá smysl si hned pak zase ubližovat. Začali jsme tělu dodávat lepší stravu a živiny. Žačali jsme praktikovat fyzické cvičení. 

A co dál?

 

Nechat pracovat Vesmír

A pokud jsme tohle všechno udělali a udrželi svou mysl zdravou, pravděpodobně nám šlo i snadněji vzdát se nějakých zlozvyků. Ale hlavně - nechali jsme Vesmír pracovat! Na tom, co jsme před tím měli v hlavě (možná už léta). A pak? Pak to jendoduše přišlo. 

A tady se naše cesty dělí, a proto není lehké psát dál. Jde o to chtít vidět to, co přichází samo k nám. Taky je zapotřebí zvednout zadek a následovat to :). Jinak to jen projde...

U mě to byla jóga, která mi zkřížila cestu. Ta rozpohybovala mé svaly, tělo. Pomohla mi relaxovat a nakonec i meditovat.

Skrze jógu jsem objevila Shakti Naam Jógu, které se chci nadále věnovat a jsem si jistá, že o ní nemluvím naposledy.

Poté přišlo povědomí o Kabale a Naam, o síle, kterou má každý z nás.

Pak to ustrnulo. Zase jsem se příliš soustředila a plánovala a cvičila každou volnou chvíli, až se mi přestalo dařit najít si na to čas. Což mě opět pobouřilo. Po nějaké době jsem si uvědomila, že je čas na další přerušení a otočení pozornosti.

A to mě nakonec přivedlo k mému poslednímu zážitku. Jelikož jsem se předtím věnovala hlavě, tohle muselo být na fyzické úrovni. A seznámila jsme se s čakrovým tancem (i o něm nepíši naposledy). Potila jsme se při něm, smála se, mávala sebou ze strany na stranu, plakala i relaxovala. Objevila jsem sama sebe. Prostě jsme si to dovolila.

A to vše přišlo samo. Nic jsem nevyhledávala cíleně, vždy to na mě vyskočilo. Pokud toho vyskočilo více a já si špatně vybrala, zařídilo se to tak, abych se dostala na to "správné". Jen jsem nechala pracovat Vesmír.

 

Slunce ve mně

Dnes poprvé v životě se pozdravilo mé vnitřní sluníčko s tím vnějším:)
(děkuji Adel..opět:))

Dnes jsem se poprvé dívala na sedící ptáčky v trávě mezi sedmikráskami a pampeliškami. Viděla jsem je. Tzn, že už to pro mě nebyl jen "...krásný pohled na zvířátka v přírodě za svitu Slunce uprostřed městské vřavy, abychom si uvědomili to podstatné a spojili se s přírodou...", jak se často popisuje v různých poučných přednáškách a knihách. Já bych řekla prostě jen...že to bylo jako bych tam seděla s nimi. Cítila jsem dotek země, relaxaci, pohodu. Na malý okamžik jsem tam ležela taky a dívala se na ty spěchající a podivné lidi (bylo to na hl. nádraží v Praze...). 

Taky jsem dnes poprvé viděla létající bubliny od pouličních "umělců". Viděla. Najednou jsem byla ta bublina a ctitla jsem ten vzduch kolem, jak jím letím.

  

A poprvé jsem dnes viděla řeku, velkou řeku Vltavu. A viděla jsem, jak protéká mnou a já jsem ní. Cítila jsem ji uvnitř. Na malou chvíli.

A teď se snažím rozfoukávat ten oheň ve mně, který se dlouho, dlouho dusil a píšu tenhle článek a snad poprvé popisuji své vlastní zážitky a prožitky. Od založení tohoto blogu jsem neměla potřebu vytvořit profil o mně. Nebylo to důležité. Ale možná, že jsem jen nevěděla, o čem by byl a měla jsem strach, aby byl vůbec o něčem. Strach, že uvidím, že je to o ničem. A teď myslím, že je čas na vytvoření opravdového profilu :) Budu myslet na to, aby se tady brzy objevil.

Vidím v tom všem manifestaci všech prvních čtyř čaker. To je moc dobrý začátek :) 

Tak lidičky, a tohle všechno se událo od února, kdy vznikl tento blog. Teď je červen. Je to tak vzršující. Tak moc bych vám všem chtěla poslat tu energii, která v tom je, ten poklad. A to jsem ji jen ochutnala.

Ale ta cesta je jen a jen na tobě :)

Nechť je tvé vědomí  co největší, jak jen může v tomto životě být. Aby si se nevzdával a vždy hledal a bojoval za pravdu. Pokud pochopíš Lásku, pak pochopíš, že ta Pravda je v té Lásce. Nechť objevíš co nejvíce světla, lásky, míru sám v sobě a sama v sobě. Protože si to zasloužíš. Je to tady pro tebe a máš na to právo. Jsi božská bytost a máš moc tvořit. Jsi božská bytost plná lásky. Nechť tato slova přijdou k co nejvíce lidem.


Seriál Hledání krásy bude mít ještě jeden díl. Ukončovací. Hned jakmile na něj přijde čas, můžete se těšit opět na tomto blogu (který Hledáním krásy rozhodně nekončí:)).


Děkuji Děkuji Děkuji



Misha