Krása ženy: Poslední argument masožravců vyvrácen

Jíst nebo nejíst maso,

to je otázka, která dělí společnost na dvě půlky.

Každá je přesvědčena o své pravdě a každá má i své extrémní zastánce. Žádné pravdy nejsou definitivní, ale pokud se člověk kdy zapojil do nějaké diskuse, týkající se tématu jezení masa ano či ne, velmi často odpůrci vegetariánství vyhrávali s konečným argumentem.

I v přírodě můžeš vidět, jak se všichni požírají. Nelítostně, zaživa, mučí svou nevinnou oběť několik hodin. Všude v přírodě to přeci vidíme, od malých zvířátek po lvi, tygry. Proč by člověk měl být výjimka? Je to o přežití a člověku je to tedy vrozené.

Na vegetariánství se pak stále často nahlíží jako na něco divného, jakoby si ti lidé na něco hráli. Pojem veganství vyvolává spíše posměch. A pojem raw food, živá strava, to je pro hodně lidí nepředstavitelné. Na druhou stranu jsme za posledních 15 let udělali nesmírný pokrok. Já byla vychovávána na paštikách, toastech, párcích a McDonaldu. Teď začínám přirozeně vnímat živou stravu a cítit potřebu ne ji zkusit, ale fungovat tak. Protože mi to přijde zcela přirozené. Stejně tak jako nejíst vůbec, to je to nejčistší, kam můžeme jít. A tam to teprve začne

Povím vám příběh. Byla jednou jedna malá holčička. Žila se svými rodiči a zvířátky, o které se moc ráda starala. Měla dva psi, několik koček, tři kozy, dvě krávy a dva koně, taky jednoho osla. Nějaké slepice a králíka.
Tahle malá holčička žila se svým tatínkem a maminkou v jejich domečku u lesa a pole. Celé dny si jen hrála venku, učila se odevšad, odkud mohla. Z lesního potůčku, z obilí i zvířat, které tam, venku, potkává. Její rodiče taky trávili nejvíc času venku, maminka si ven dokonce přesunula část kuchyně. Ale často tomu říkali práce. Holčička moc nerozuměla proč, byla to přeci zábava! I ona dělá zábavné věci, proč by dělala něco jiného... Když měla jít krmit zvířata v šest hodin ráno, byla to pro ni zábava. Nebo když se hrabala v hlíně a sázela kytičky s tatínkem. Když odklízela listí ze zahrady, byla to zábava, tolik listí! Nejvíc ze všeho milovala ty chvíle se zvířátky.

A jednou tahle holčička přišla večer domů a měla na stole nachystanou večeři. Tak jako obvykle. Maminka čekala, až všichni přijdou ke stolu. Usadili se, poděkovali za jídlo a začali jíst. Tak jako obvykle si vyprávěli různé příběhy co zažili během dne. Najednou se holčička zarazila. Přestala jíst a strnule koukala na svůj talíř. Po chvíli si toho maminka všimla a zeptala se jí, copak se děje, že nechce papat? Stalo se něco? Holčička velmi váhavě zvedla oči na maminku a zpátky na talíř a zase na maminku a zpátky. Po chvíli ticha se odhodlaně zeptala:
Maminko co to papám? To jsou brambory. Tady vidím mrkev a hrášek. A co je tohle?
Tohle je přece maso miláčku.
Maso?
Ano, maso. Už jsme ho dlouho neměli, ale když si byla malinká, dávali jsme si pozor, aby si měla pravidelný přísun masa.
Maminko a z čeho je maso? Ono někde roste? Na nějakém stromě?
Ale ne miláčku, zasmál se tatínek, To je z naší kravičky.
Aháá, ona vám ho dala, řekla holčička.
No vlastně ano, dala, smál se tatínek. Víš miláčku, začal jí vysvětlovat. Lidé chovají zvířata, aby z nich potom něco měli no a z kravičky máme maso. Z její kůže pak děláme oblečení a potahy do našeho domu. Z dalších jejích částí děláme šperky, nářadí, různé věci.
A co zbylo té kravičce? Zeptala se holčička.
Ta kravička už to nepotřebuje, už je mrtvá, spinká.
Jak mrtvá?
No abychom si mohli vzít to maso a další věci, musí být nejdříve kravička mrtvá.
Ona tedy už umřela? Byla už asi moc stará.
Ale ne miláčku, odvětila maminka a pohladila holčičku po vlasech. Tatínek krávu nejdřív zabil. Holčička zůstala mlčet. Dívala se na maminku a na tatínka. Pak na talíř a maso.
Tatínku ty si zabil naši kravičku? Já jsem se o tu kravičku starala od malička, každé ráno jsme za ní chodila a každý večer, celý můj život jsem jí dávala dobrou noc. Tati, řekni, že si ji nezabil. Byla to moje kamarádka.
Ale miláčku, musíme něco jíst.
Jak to myslíš tati? Vždyť máme talíř plný jídla. Jak to myslíš tati? My zabíjíme zvířata pro jídlo? Abychom je snědli? A proč to děláme, venku je spousta jídla! Maminko, proč to děláme? Tatínku já nechci abychom to dělali! Jak jste mohli zabít tu kravičku, já nechci, aby se to tak dělalo, to není správné. Mami řekni mi, že už to nebudeme dělat.
Ale zlatíčko, říká tatínek, všude v přírodě je to takhle. Zvířata loví jiná zvířata. Aby přežila. Malá zvířata loví ještě menší a lygři a lvi loví ty největší zvířata, která žijí.
Ale tatínku, to je naše vina.
Jak to myslíš? My můžeme za to, že zvířata žerou maso?
Ano, to je jasné. Když my nebudeme zabíjet ta zvířata! Pak i ta zvířata pochopí, že takhle to nefunguje, že takhle to není správné.
Chceš nám říct, že když lidé přestanou jíst maso a myslet si, že ho potřebují, tak dokáží změnit celý systém přírody?
Ano tati, to my jsme to tak vytvořili. Neměli bychom jíst maso. Nemusíme ho jíst, máme přeci dost jídla, podívej, máme celou zahradu jídla. Už nebudeme tedy papat zvířátka ano?

Ano broučku, už nebudeme papat zvířátka.

Výsledek obrázku pro kreslené dítě se zvířetem

A tak to tedy je. Je jedno, jestli tomu věříte nebo ne. Ta změna už nastala. Jednou ty děti dorostou a bude to pro ně naprosto přirozené. Pak to naučí své dětí a ty tak budou žít. Až se z lidského myšlení vyloučí, že bychom se měli navzájem požírat. A když to nebude existovat v lidském myšlení, nemůže to existovat ani v našem světě.