Tak kdo je moje teta?!?

Mít sílu vysvětlit vše nejlépe, jak v danou chvíli dokážu...

 

Jaká by měla žena býti, aby byla krásnou matkou? Můžeme vyjmenovat plno vlastností, ale měli bychom se držet jednoduchosti. Krása a upřímnost k sobě mají určitě blízko. To je jednoduché. Často, když vidíme konečně pravdu nějaké záležitosti, můžeme si říct: Ach to je krásné.
Vím, že pravd je několik a zároveň je vždy jedna pravda. Že pravdou je vždy i opak a opak je vždy pravdou. Ale snaha o upřímnost...pravda je to nejjednoduší, co můžete dítěti poskytnout. Ukazuje se, že dítě se s ní dokáže vyrovnat daleko lépe, než sám rodič.

Je jednoduché tedy dítěti říct, že Julia je kamarádka, zatímco Hanička je její jediná teta. Je to rodina, jako taková byla součástí všech významných výročí...často tety cítí jakousi nevyřčenou povinnost se o svou neteř či synovce starat v zastoupení rodičů, pokud je třeba. Je to přeci jen zásadní úloha v životě dítěte. být neteří, synovcem/potažmo tetou či strejdou. Dítě by mělo zcela přesně vědět, kdo je jeho či její teta.

Paní za pokladnou není hodná teta, protože nám dala bonbónek. Je to prostě hodná paní.
Sousedka, kterou vidím poprvé v životě, rozhodně nemá právo říkat: Ahoj, mně se nemusíš bát, já jsem hodná teta. I v tomhle případě je to jen paní a podle míry přítulnosti většinou dosti podivná paní.

A ani kamarádka, kterou často navštěvujeme není teta. Možná pokud máte s někým až rodinný vztah, ale pokud každé kamarádce říkáme teta, děláme tím akorát binec v hlavě dítěte.

Pamatuji si, když mi sestra s údivem a nezájmem řekla, že naše teta Alena  není přece naše teta! Je to jen kamarádka mamky, jen sousesdka!"
Byla jsem v šoku, musela jsem upravit celý můj svět. Přepsat slovní úlohy do němčiny a angličtiny, kde jsem psala, že mám dvě tety a najednou jsem zjistila, že mám jen jednu tetu a jednu skoro tetu. Nevím proč, ale přehodnotila jsme i vztah k ní. Její láska ke mně nebyla vrozená, byla naučená, protože jsme u ní často byli.
Posléze jsem zjistila, že nemám ani tu jednu tetu...to nebyla totiž moje teta, byla maminčina. No a když už jsem chtěla být smutná, že teda nemám žádnou tetu, zjistila jsem, že mám čtyři tety! Opravdové! Z tatínkovi strany. Je zvláštní, že jsem je nikdy moc nepoznala. Ale to neznamená, že by na té skutečnosti něco změnilo, kdybych věděla pravdu. Prostě bych měla čtyři tety, které neznám a pak dvě kamarádky, které beru jako tety. Sama bych se ale mohla rozhodnout, jestli to pro mě budou tety nebo ne.

Buďme k dětem prostě upřímní, oni to snesou. Říkejme věci tak, jak jsou. A dejme jim prostor uchopit je dle vlastního světa. A pak jen čekejme na odpověď. Ne jednou jsem byla překvapená!

Ano, chce to sílu neustále něco vysvětlovat. Někdy prostá otázka vede k dalším deseti. To chce pevné nervy :) Dítě si to zaslouží, potřebuje poznat svět...brzy naši pomoc potřebovat nebude a pak bude pozdě mu něco vysvětlovat...možná, že když je rodič trpělivý ve vysvětlování kolem tří, čtyř let věku dítěte, bude pak dítě schopno naslouchat i v pubertě...

Věděli jste, že osobnost se formuje do 11 let věku dítěte? Pak už je to hotová bytost a je velmi těžké žačít něco měnit...

A prosím, už žádné tetavání všude, kam přijdeme.

Někdy je těžké to popsat, ale pro své dítě vždy najdete aspoň pár upřímných slov, i když nevíte přesně, jak to popsat. I když si myslíte, že to to dítě nemůže pochopit. Pochopí co může, ono samo ale rozhodne, v tom je zásadní rozdíl. Rodič by měl pochopit, že spíš než jako vychovatel, dnešním dětem slouží jako průvodce. Dítě by mělo být pevně ukotveno v rodině, do které přišlo. Mělo by vědět, kdo jsou jejich členové, protože s nimi máme zvláštní vztah.

S láskou k naší milované tetě a strejdovi :)

Misha