Básnička...dívám se na svět kolem sebe...

Dívám se na svět kolem sebe.

Ptám se sama sebe, kde to jsem?

Copak, straší to tady tebe?

říká někdo tichým hlasem.

Ano!

Ano, podívej se kolem! Jací lidé tady žijí, jací lidé jsou!

Do práce chodí, ale plačící miminko z kočárku nezvednou. Místo toho ukolíbat jej chcou.

Bez doteku, bez tepla.

A podívej se na to, ženství se vytratilo! 

Ať hledám, jak hledám, nikde jej nevidím. Kde jsou ženy? Cožpak se ještě neprobudily?

Na něco se tady zapomnělo!

Ó má milá, lidé toho zapomněli tolik! 

Ale proč?

Protože byli zvídaví. A zvědavost je přivedla na pokraj pekla. Někteří v pekle opravdu žijí.

 Tak proto se bojíš? Myslíš, že jsi v pekle?

A ne? Pojem láska tady zesměšňují, na druhé nedbají, o staré se nestarají, jejich moudrost nečerpají a zapomínají. Zvířata týrají a požírají, Rostliny nepěstují, ale vyrábějí, přírodě ubližují. Sami sobě ubližují. Nemilují, jen se za něčím pořád honí. Nežijí. Otročí.

Co může být větší peklo? 

Ono řeklo,

Co? To jsou věci, o kterých se nemluví!

Když člověk vraždí zvířata.

Když člověk vraždí člověka.

Když člověk vezme hlavu dítěte a praští ní o zem.

Když se tonoucí matka musí rozhodnout, které ze dvou dětí pustí.

Když člověk člověka nabodne na kůl, když zaživa někoho upálí.

Když ženu poníží, znásilní, zneužijí.

Když člověk prožije mnoho bolesti,

utrpení a strasti,

místo pro lásku v něm nadále již není.

A tak Láska umřela. 

Tu tíhu toho všeho

nesnesla.

Opustila tělo člověka.

Neb sleduje ho zpovzdálí.

Čas od času se přiblíží.

Kdo z nás ji pochytí? 

A co se stane pak?

Kde to jsem? Kde jsem se to probudila?

Copak, straší tě to tady?...

A tak Láska pochopila, že ten vnitřní hlas je její součástí. Je to její opak. Bez něj by neexistovala. 

Aneb v každém zlém je semínko dobrého, které jednou vyklíčí. Stejně tak jako v každém dobrém je semínko zlého, které se jednoho dne ozve.

Jaké semínko chceš pěstovat ty?